Knižní recenze

Dešťová hůl — Jiří Hájíček

V této knize je venkov zobrazen pod takovou skleněnou kupolí, do níž když vstoupíte, tak se ocitnete ve světě, který i dnes je místem úplně jiným než zbytek globálního světa. Hájíček jednak vesnici nezobrazuje prvoplánovým způsobem a nesklouzává ke klišé, i když jich chytře využívá.

Pro něho je totiž vesnice celé nové paradigma. Stejně jako pro hlavního hrdinu je to prostor, kde je vše do jisté míry jiné. Z vesnice se odjíždí ven a vrací se dovnitř. Lidé, kteří zde žijí, mají zcela jiný pohled na svět. Je to dané těsnějšími lidskými vazbami, třebaže na první pohled žijí lidé stejně odtažitý život jako ve městě, kde nejdůvěrnější kontakt se odehrává, když kolem sebe lidi na chodníku projdou, nebo když spolu jedou MHD.

Hlavní hrdina Zbyněk je typem hrdiny, který přichází na něco, co zbytek světa nevidí, a jeho tělo reaguje velmi hlubokým protestem – nespavostí. Myslím, že je skutečně tento moment potřeba vnímat jako zlom, který člověka přenáší do harmoničtější soustavy, než v jaké se nachází nyní.

Nalezneme tu klasické kontrasty. Zbyněk má krásnou ženu, práci, ve které je uznávaným odborníkem, má peníze atd., ale i přesto je nespokojený. Celý život se ho dotýká problém půdy a její souvislost s člověkem (pracuje jako správce pozemku). To v něm postupně kulminuje v zásadní rozpor, který musí sám pro sebe vyřešit.

Hájíček klade spoustu otázek. Co to znamená vlastnit půdu? Co to znamená vlastnit půdu na vesnici? Jakou zodpovědnost za to člověk má? Ale hlavně jak ho vlastnictví kusu půdy proměňuje. Vlastnit půdu – mít za ten kus země zodpovědnost – je něco mystického a Zbyněk to na rozdíl od všech okolo dobře chápe. Jediným dalším člověkem, kterého považuje za schopného takového uvažování, je Bohuna, jeho přítelkyně z dětství. Prostá žena, která je pravým opakem Zbyňkovy kultivované ženou, která chodí na koncerty do Rudolfina, je tou, na které se ukazuje, že půda není o vlastnictví jako takovém ani o prestiži, ale je něčím tak hluboce lidským, že vedle toho všechny ostatní lidské kategorie (Bohuna pracuje jako uklízečka, vesničané jsou tupci, kteří se rvou a ožírají na zábavách) zůstávají stranou.

Ve chvíli, kdy jde o to, kdo jako lidé jsme, tak jsou této pravdě blíž lidé, kteří se ožírají na zábavách než ti, kdo chodí do Rudolfina (v jistém smyslu).

Hájíček na podkladě naprosto banálních scenérií a klišé poodkrývá velmi hlubokou pravdu o člověku. Je obdivuhodné, jak něco takového zvládne s takovým materiálem, aniž by to vyznělo prostince.



O knize

ISBN
978-80-7491-773-8
Hodnoceni
80 %

Líbil se vám článek?


Komentáře

žádné komentáře
Dešťová hůl — Jiří Hájíček

Našli jste překlep?

Mým cílem je, aby články na toto blogu pokud možno obsahovaly co nejméně chyb, proto budu vděčný, když mi trochu pomůžete.

Komentář k textu

Na mém blogu můžete komentovat jakoukoli část textu, která se vám zachce. Jen ji označte myší a přidejte komentář.

Reagujete na:
Zobrazí se jako komentář pod článkem