Knižní recenze · plky
kreativní psaní
(whatever it means)
Knižní recenze

Dešťová hůl — Jiří Hájíček

Zde bude obrázek... jen počkejte
Dešťová hůl — Jiří Hájíček

V této knize je venkov zobrazen pod takovou skleněnou kupolí, do níž když vstoupíte, tak se ocitnete ve světě, který i dnes je místem úplně jiným než zbytek globálního světa. Hájíček jednak vesnici nezobrazuje prvoplánovým způsobem a nesklouzává ke klišé, i když jich chytře využívá.

Pro něho je totiž vesnice celé nové paradigma. Stejně jako pro hlavního hrdinu je to prostor, kde je vše do jisté míry jiné. Z vesnice se odjíždí ven a vrací se dovnitř. Lidé, kteří zde žijí, mají zcela jiný pohled na svět. Je to dané těsnějšími lidskými vazbami, třebaže na první pohled žijí lidé stejně odtažitý život jako ve městě, kde nejdůvěrnější kontakt se odehrává, když kolem sebe lidi na chodníku projdou, nebo když spolu jedou MHD.

Hlavní hrdina Zbyněk je typem hrdiny, který přichází na něco, co zbytek světa nevidí, a jeho tělo reaguje velmi hlubokým protestem – nespavostí. Myslím, že je skutečně tento moment potřeba vnímat jako zlom, který člověka přenáší do harmoničtější soustavy, než v jaké se nachází.

Nacházíme tu klasické kontrasty. Zbyněk má krásnou ženu, práci, ve které je uznávaným odborníkem, má peníze atd, ale i přesto je nespokojený. Celý život se ho dotýká problém půdy a její souvislost s člověkem (pracuje jako správce pozemku). To v něm postupně kulminuje v zásadní rozpor, který musí sám pro sebe vyřešit.

Hájíček klade spoustu otázek. Co to znamená vlastnit půdu? Co to znamená vlastnit půdu na vesnici? Jakou zodpovědnost za to člověk má? Ale hlavně jak ho vlastnictví kusu půdy proměňuje. Vlastnit půdu – mít za ten kus země zodpovědnost – je něco mystického a Zbyněk to na rozdíl od všech okolo dobře chápe. Jediným dalším člověkem, kterého považuje za schopného takového uvažování, jen Bohuna, jeho přítelkyně z dětství. Prostá žena, která ostře kontrastuje se Zbyňkovou kultivovanou ženou, která chodí na koncerty do Rudolfina, je tou, na které se ukazuje, že půda není o vlastnictví jako takovém ani o prestiži, ale je něčím tak hluboce lidským, že vedle toho všechny ostatní lidské kategorie (Bohuna pracuje jako uklízečka, vesničané jsou tupci, kteří se rvou a ožírají na zábavách) zůstávají stranou.

Ve chvíli, kdy jde o to, kdo jako lidé jsme, tak jsou této pravdě blíž lidé, kteří se ožírají na zábavách než ti, kdo chodí do Rudolfina (v jistém smyslu).

Hájíček na podkladě naprosto banálních scenérií a klišé poodkrývá velmi hlubokou pravdu o člověku. Je obdivuhodné, jak něco takového zvládne s takovým materiálem, aniž by to vyznělo prostince.

T.Š.

O knize

ISBN
978-80-7491-773-8
Hodnoceni
80 %

Líbil se vám článek?


Komentáře

žádné komentáře
„…opravdu, opravdu, ale OPRAVDU mě baví, když si lidi v autobuse povídají a já si nemůžu číst…“
Mark Twain na cestě lodí do Indie

Tomáš Štambera - blog
Tomáš Štambera Jr.


Právě čtu
(a vy byste měli taky)

Tomas's bookshelf: currently-reading


goodreads.com

Oblíbené články
(ve znění pozdějších přepisů)

Něžná je noc — Francis…

Po prvních kapitolách by se mohlo zdát, že budeme sledovat laciný příběh dvou lidí, kteří se do…

Chrám Matky Boží v…

Chrám Matky Boží v Paříži je dlouhý román, který se vleče mnoha pařížskými uličkami a pokud…


Spolupráce a odkazy
(Můžete si kliknout, ale pak se hezky vraťte)


Zdroje
(Aby vám nic neuteklo)

Ještě nemáte dost?

Něžná je noc — Francis…

Po prvních kapitolách by se mohlo zdát, že budeme sledovat laciný příběh dvou lidí, kteří se do…

Chrám Matky Boží v…

Chrám Matky Boží v Paříži je dlouhý román, který se vleče mnoha pařížskými uličkami a pokud…