Knižní recenze · plky
kreativní psaní
(whatever it means)
Knižní recenze

Jako zabít ptáčka — Harper Leeová

Zde bude obrázek... jen počkejte
Jako zabít ptáčka — Harper Leeová

Jako zabít ptáčka je tu už asi tisíc let, prostě od roku 1960. To je dost dlouhá doba a už tehdy v dřevních dobách se kniha stala bestsellerem. Nevím, co zapříčinilo, že se s ní před časem u nás roztrhlo přinejmenším několik pytlů. Můj názor je ten, že nemám ani ponětí. Nevím, jestli jsem nějak emocionálně poškozený, ale dost často si kupuji knihy, které čtou sborově úplně všichni, abych je pak mohl zkritizovat, až zčernaj…

Stejný záměr jsem měl i s Jako zabít ptáčka. Tehdy byla zrovna nějaká akce v knihkupectví Dobrovský, tak jsem tam poslal bratra se seznamem na nákup. Těšil jsem se, jak si smlsnu na děsném, plytkém, uslintaném příběhu o rasismu v USA, což je prostě už na poslech nuda jak cyp (protože tisíckrát zpracované). Úsměv na tváři mi zmrzl, když bratr přinesl nákup a oznámil mi, že moji knihu prodávali pouze v kolekci s druhým dílem, takže koupil oba.

Bez komentáře.

Začal jsem se čtením a už po několika stranách jsem si uvědomil, že vox populi měl tentokrát pravdu, což nesnáším, ale těžko se vzpírat faktu. Jako zabít ptáčka totiž není vůbec o rasismu, jak by si člověk myslel, ale o naprosto originálním tématu, které je ještě navíc ve vyprávění pojato naprosto kouzelně.

Takže…

Celá poetika jedné velké části americké literatury stojí na malebnosti amerického maloměsta a venkova a na — jak bych z evropské židle řekl — komunitním způsobu života, který můžete potkat ve spoustě filmů.

A který je k naší škodě nám všem tady v Jůrop cizí.

Pitoreskností maloměsta (ještě navíc jižanského) voní Jako zabít ptáčka s nebývalou silou. Ještě k tomu samozřejmě přispívá jazyk, kterou Harper Leeová píše.

Příběh malé Čipery (mimochodem moje budoucí, dosud nezplozená, nenaplánovaná a vůbec ve víru spekulací se vznášející dcera už má přezdívku. Jméno nepotřebuje.), jejího bratra Jema a starého otce Atika, právníka, vyprávěný právě z pohledu osmiletého děvčátka je daleko více než o rasismu o rozdílném pohledu dítěte a dospělého. Ale ne o nějakém klišoidním modelu ve stylu „než dítě dospěje, je tabula rasa“, ale že ten rozdíl je v pohledu správném a v pohledu špatném, v pohledu se správnými prioritami a argumenty a v pohledu postranním, zbabělém.

Příběh je protkán kouzelnými příhodami a typicky maloměstskými situacemi v čele se svéráznými sousedy, tím, že všichni všechny znají, a tím, že malou historií malého městečka někdo řeší. Jo, a všichni přespolní jsou nepřátelé…

Čipera je temperamentní malá holka, která pro ránu nejde daleko a je úžasně upřímná :). Mnohokrát tak čelí pokárání a napomínání svého starého otce, kterého má za nejvyšší morální autoritu, kterou on plní velice dobře. Čipeřina sebejistota v soubojích pramení zejména z toho, že její otec nikdy neuhnul a že si může být tudíž jista jeho postoji.

Asi ve dvou třetinách knihy se doteď líně plynoucí příběh plný výjevů z amerického venkovského jihu dostává k události, kdy v městečku Maycomb začíná soudní proces s černochem Tomem, který údajně znásilnil bílou dívku.

Naprosto nechápu, jak tohle může někdo vyzdvihnout v anotaci jako hlavní téma knihy, když je to evidentně jen vhodná příležitost, jak ukázat myšlení Čipery a jejího otce v kontrastu s myšlením všech zkostnatělých a latentně rasistických sousedů. Docela dobře by tam mohl být úplně jiný příběh. Bylo by to vlastně jedno.

Jako zabít ptáčka není o rasismu ani trochu. Je o lidském myšlení a o morálce.

Čipeřin otec černocha Toma jako advokát obhajuje a vzhledem k tomu, že v Americe do té doby nikdy nevyhrál soudní při černoch nad bílým, všem se zdá verdikt jasný, což samozřejmě on nemůže připustit. Je to jeden z mála dospělých, jejichž způsob uvažování se kryje s malou vypravěčkou, a my se tak dětskýma očima a prostřednictvím jejího prostého vyjadřování dostáváme ke složitým tématům.

Po dočtení jsem byl jenom vděčný, že mám hned po ruce i druhý díl. Nenechte se odradit masovou oblibou této knihy, má to svůj důvod.

T.Š.

O knize

ISBN
978-80-204-3544-6
Hodnoceni
90%

Líbil se vám článek?


Komentáře

žádné komentáře
„…opravdu, opravdu, ale OPRAVDU mě baví, když si lidi v autobuse povídají a já si nemůžu číst…“
Mark Twain na cestě lodí do Indie

Tomáš Štambera - blog
Tomáš Štambera Jr.


Právě čtu
(a vy byste měli taky)

Tomas's bookshelf: currently-reading


goodreads.com

Oblíbené články
(ve znění pozdějších přepisů)

Rozum a cit — Jane…

Původně jsem vůbec nechtěl Rozum a cit recenzovat, protože jsem nějak nedokázal přijít na to,…

Poslední aristokratka —…

Humoristickou literaturu skoro vůbec nečtu. Přečetl jsem asi tři Pratchetty a vzpomínám na to rád,…

Klub rváčů — Chuck…

Klub rváčů je kniha o Tylerovi, promítači v kině, čišníkovi v hotelu a prodavači mýdel.
Je to…

Postav hlídku — Harper…

Musím říct, že bývám skeptický vůči druhým dílům (pokud se nebavíme o Pánovi Prstenů nebo…


Spolupráce a odkazy
(Můžete si kliknout, ale pak se hezky vraťte)


Zdroje
(Aby vám nic neuteklo)

Ještě nemáte dost?

Rozum a cit — Jane…

Původně jsem vůbec nechtěl Rozum a cit recenzovat, protože jsem nějak nedokázal přijít na to,…

Poslední aristokratka —…

Humoristickou literaturu skoro vůbec nečtu. Přečetl jsem asi tři Pratchetty a vzpomínám na to rád,…

Klub rváčů — Chuck…

Klub rváčů je kniha o Tylerovi, promítači v kině, čišníkovi v hotelu a prodavači mýdel.
Je to…

Postav hlídku — Harper…

Musím říct, že bývám skeptický vůči druhým dílům (pokud se nebavíme o Pánovi Prstenů nebo…