Knižní recenze

Jana Eyrová — Charlotte Brontëová

Mám hodně rád viktoriánské romány. Vyzařují takovou zvláštní uceleností, kterou už dnes mnoho knih nemá. Dnes vítězí literární minimalismus pokud ne rovnou ve stylu, tak v příběhu, který zobrazuje. Jana Eyrová je velký příběh. Obyčejně si dávám takováto díla jako jistoty, když nemám náladu na nějaké pokusy nebo zklamání. Existují knihy, u kterých prostě víte, že obsahují něco, na co se máte těšit.

Ve viktoriánské literatuře bývá častým záměrem jakýsi pokus o zobrazení nejubožejšího stavu, jakého může člověk ve společnosti dosáhnout. Je to tedy maximálně romantické téma. Společnost je skrytě zobrazována jako chiméra, proti které se těžko vítězí a ať má kdokoliv jakýkoliv problém, je odkázán na libovůli jednotlivců nikoliv celku.

Zajímavé je, že přestože vám na střední škole všichni řeknou, že je to „kritika společnosti“ (mimochodem, to u maturity řekněte u všeho a nikdy se nespletete), tak ve skutečnosti mám pocit, že je ve viktoriánské literatuře obsažená i jakási odevzdanost; „Takto to prostě je a nedá se s tím nic dělat“. Jistě máme hrdiny/hrdinky, kteří proti tomu bojují, ale bojují v rámci doby, tj. systémem evoluce nikoliv revoluce.

Jana Eyrová je dozajista takovou hrdinkou, ale i ona nakonec dosáhne štěstí, tak jakápak kritika.

Příběh Jany Eyrové začíná v jejím dětství, kdy je šikanována od svých vrstevníků a systematicky ponižována od příbuzných, kteří se jí z donucení ujali. Nakonec je vyhnána z domu a skončí v ultra přísné Lowoodské škole, kde dostává málo jídla, trpí zimou, podstupuje fyzické tresty a její život jako individuality je osekán na minimum. Jedna její přítelkyně na následky těchto podmínek umírá. Nakonec se díky svému vzdělání dostane na místo guvernantky do domu jistého pana Rotchestra z Thornfieldu, kde se má starat o jeho dceru.

Asi uprostřed dostává román dobrodružný rozměr. Emily Bronteövá používá klasický postup a kolem jistého prvku vytváří tajemno, které se vám chce rozluštit, jako byste četli detektivku. To je poměrně pozoruhodné, protože ve většině společenských viktoriánských románů tohle nenajdete.

Pokud bych měl najít nějakou vadu, tak by to možná byla tato „dobrodružná“ odbočka, která tam pravděpodobně mnoho smyslu nemá. Celé to šlo pojmout asi méně „dobrodružně“ a vyznělo by to věrohodněji. Ale těžko říct, tohle je můj dojem, za který bych úplně ruku do ohně nedal. Možná časem změním názor. Pokud jste Janu Eyrovou četli, napište mi, jak to působilo na vás.

První část je tedy líčena jako strádání Jany. Mám to opravdu rád, Bronteövy mají schopnost komplexního vyprávění a to si na jejich knihách hrozné užívám.

Jana se nakonec s podivínským Rotchestrem sblíží. Zajímavým aspektem je, že na rozdíl od všech viktoriánských románů, Jana není nejkrásnější ze všech. Naopak Emily Bronteövá výslovně uvádí, že příliš hezká není. Přesto jí Rotchester nakonec dává přednost před slečnou Ingramovou, která je mnohem krásnější, společensky se k němu daleko víc hodí a on to navíc všechno uznává a ví. Přesto dává přednost Janě. Rotchester tedy vědomě ignoruje imperativ společnosti. Musel počítat s tím, že na to všichni poukážou, že bude za ještě většího blázna, než už je apod.

Na druhou stranu – Rotchester se může dávno cítit vyřazen ze společnosti, která jakoukoliv vadu neuznává – má psychicky nemocnou ženu. Sám sebe tak možná ze společnosti „dokonalých“ lidí dávno vyřadil a tudíž se nadále necítí jejími pravidly vázán.

To by bylo morálně ospravedlnitelné pouze v případě, že by považoval společenská pravidla za nemravná. Tzn. Jana má podle něho kvality, které dalece přesahují možnou fyzickou krásu, postavení, bohatství atd. Dnes se to zdá asi logické, ale v tehdejší společnosti to bylo šílenství, takže můžeme předpokládat, že Jana musela tyto vnější aspekty svou osobnostní kvalitou překonat několikanásobně víc, než by třeba bylo nutné dnes.

Když Jana dosahuje svého štěstí, je podle počtu zbývajících stran jasné, že to nebude tak jednoduché :). Emily Bronteövá vysílá oba své hrdiny na zkoušku. Na jakousi pomyslnou pouť, na které se musí změnit jejich smýšlení, aby spolu mohli nakonec být v úplnosti.

Příznačný rozdíl se současným literárním pojetím vztahu dvou lidí je v tom, že ve viktoriánské literatuře, je vztah pojat (většinou) tak romanticky, že není možné, aby za rozpad mohly postavy samy. Vždycky se přihodí nějaká vnější okolnost, která je rozdělí. V současné literatuře se to naopak ve většině případů neobjevuje. Příčiny rozpadu tkví vždycky uvnitř vztahu a na vině jsou lidé sami.



O knize

ISBN
978-80-7362-513
Hodnoceni
90 %

Líbil se vám článek?


Komentáře

Vlasta Řenčová · 25. 7. 2019 v 09:52
Jsi první muž, o němž vím, že četl Janu Eyrovou a že to pro něj nebylo utrpení. To je ale super. :) Já mám Jane Eyre mnohem radši než třeba Pýchu a předsudek, i když v určitých ohledech si to je dost podobné. Paradoxně je tam pro mě ta viktoriánská Anglie vždycky asi tou největší překážkou, protože prostě způsob tehdejšího uvažování a společenské žebříčky jsou pro mě dost... ne nepochopitelné, ale je těžké se do postav vcítit. :)
Odpovědět
Tomáš Štambera · 25. 7. 2019 v 10:34
Díky za komentář. Já nevím, já tenhle problém nemám :), i když je pravda, že ta doba samozřejmě je skoro protikladem ve smyslu rigidnosti a konzervativismu, ale tak nějak mám pocit, že těch paralel je tam i tak tolik, že to má co říct i dnes. Jinak já tu dobu mám opravdu rád, takže to je určitě i tím :). Mě se na Pýše a předsudku líbí jazyk, to fakt můžu číst pořád :) a s Janou Eyrovou jsou to opravdu jiné knihy, ale obě super.
Odpovědět
Jana Eyrová — Charlotte Brontëová

Našli jste překlep?

Mým cílem je, aby články na toto blogu pokud možno obsahovaly co nejméně chyb, proto budu vděčný, když mi trochu pomůžete.

Komentář k textu

Na mém blogu můžete komentovat jakoukoli část textu, která se vám zachce. Jen ji označte myší a přidejte komentář.

Reagujete na:
Zobrazí se jako komentář pod článkem