Tak jsem dal Hemingwayovi druhou šanci. A nevím, prostě mu pořád nemůžu přijít na chuť. Čte se to dobře, ale nějak to ve mně nic nezanechává. Jedním uchem tam, druhým ven. Svým způsobem je to dobrá kniha, ale já jsem minimálně třetinu knihy nevěděl, o čem kdo mluví. Vadily mi přesahy do politiky, reálií války, o kterých nic nevím, čili… bylo to strašně dobově zatěžkané. Zábavné byly víceméně jen scény z jeskyně.

U Hemingwaye mám osobní problém, že píše hrozně osobně . Já se pak v textu těžko orientuju a má to za následek, že mě to nechytne. Zpravidla se nedokážu s hrdinou identifikovat, i když ke konci už to bylo lepší. Prostředek knihy byl asi pro mě nejtěžší.

Nesouvisí to ale se stylem, jakým píše, ten je skvělý. Čte se to opravdu dobře a je to mezi ostatními autory něco osvěžujícím způsobem jiného.

Co se mi na Hemingwayovi naopak strašně líbí, je to, jak popisuje vztahy. V každé knize má dvojici, která mezi sebou vede nádherné naivistické hovory a jsou takovou antitezí proti tomu, co se odehrává na dalších stránkách.

Podle mě by součástí textů neměly být sentiment a vzpomínky na události, u kterých autor spekuluje na to, že jste je prožili. U nás v ČR je takovým tématem normalizace. Příliš mnoho textů spoléhá na vlastní závažnost události jako takové, ke které už stačí přidat jen málo. Ale koho dnes zajímá normalizace a 68'? Z uměleckého hlediska je to vyčpělé, okousané téma.

Představte si, že váš kamarád vypráví historku o události, při níž jste nebyli. Může to být podle vás zábavná historka? Asi těžko, že? Nebudete totiž chápat souvislosti a pokud se vám je váš kamarád pokusí přiblížit, skončí to, jako když se vysvětluje vtip. Bude to trapné.

A tady nastává ten kámen úrazu, protože Hemingway se přirozeně snaží této chyby vystříhat a nepíše o válce jako takové, ale o životě jednotlivců v této válce. Nahlíží prizmatem na několik málo lidských osudů a válka je jen jakási kulisa. Ovšem kulisa, která zabírá 80 % prostoru. Můžete z toho vydolovat Hemingwayovské zlato, ale půjde to těžko. Nebo alespoň mně to jde těžko .

Pokud jste byli ve španělské válce, bude pro vás Komu zvoní hrana asi dokonalou knihou . Pro nás ostatní může být nanejvýš dobrou, nebo řekněme nadprůměrnou. Teď nehodnotím způsob Hemingwayova psaní, ale pozici, ze které autor nahlíží na materiál románu. Ten pohled je zasvěcený, všechno, co byste si z románu mohli vzít, leží na velmi hutném podkladu, který musíte zkrátka přijmout. Neprokoušete se jím.

Hlavní devizou u Hemingwaye je autentičnost, které dosahuje těmito ne vždy 100% srozumitelnými prostředky, ale je to jeho způsob. Asi je dobře, že Hemingway píše takto, ale oprávněným důsledkem je, že ho bude spousta lidí odkládat. Ona nadčasovost se totiž musí z díla trochu kutat, což ne každý čtenář chce dělat a to i ten literárně poučený.