Humoristickou literaturu skoro vůbec nečtu. Přečetl jsem asi tři Pratchetty a vzpomínám na to rád, ale že bych se po tom utloukl, to fakt ne.

Tuhle knihu jsem dostal darem a navíc byla z pro mě atraktivního prostředí aristokracie , takže jsem zase po čase udělal výjimku. A udělal jsem dobře. Když čtu dobrou knihu, která se mě nějak dotkne, tak mám zvláštní pocit, který jinak u ničeho nemám . A tady jsem ho měl.

Příběh je o české aristokratické rodině, která zdědí majetky v Česku. Nachází tady zbytky služebnictva a zchátralý zámek, který je potřeba uvést do provozu. Text je vyprávěn dvacetiletou Marií III., která má vyřídilku, jako málokterá v jejím věku .

Nejzvláštnější pocit, který jsem u tohoto absurdně humorného čtení měl, byl, že by nejspíš všechny marketingové rady na zpropagování zámku jako totální zámek, šlechtická zabijačka, zrušit letopočty a jména a obrazy a do katakomb instalovat zvuky imitující paranormální jevy fungovaly .

Po čase si uvědomíte, že se schémata vtipů velmi často opakují, ale různorodost situací, které rodina a její personál prožívají, neskomírá, čili to pořád více méně funguje. Navíc kniha má 250 stran, takže vás vlastně ani nemá prostor nudit.

Marie III. (obě její předchůdkyně zemřely různými bizarními způsoby ve dvaceti letech, takže i jí je předpovídán brzký konec), je sympatická žába, která všechno podává s přesně dávkovaným břitkým humorem a úplně ji fyzicky vidíte ve všech peripetiích. Zdá se to daleko zábavnější, než kdyby to vyprávěl chlap, tím jsem si dost jistý. Sugestivnost vypravěčky je samozřejmě umocněna tím, že ji sepsal muž, a muži si dokážou napsat sympaťačky, takže tohle byla po hříchu výborná volba .

Z dalších postav vyniká zejména matka a Josef, které byste okamžitě zabili, hned záhy po prvním kontaktu. Matka je navíc ta nejméně vtipná a zdá se mi, že je trošku nevytěžená. Ale jinak si postavy vtipně nahrávají a charaktery jsou dobře popsané.

Čeká na mě druhý díl, který má jedinou vadu, že je to sotva sto stranný hubeňour.