Musím říct, že bývám skeptický vůči druhým dílům (pokud se nebavíme o Pánovi Prstenů nebo knihách jako je Hrabě Monte Christo atd., které jsou rozdělené jen proto, že by je člověk neudržel najednou v ruce).

Postav hlídku je tedy druhý díl knihy Jako zabít ptáčka, nebo řekněme volné pokračování. Zajímavostí je, že bylo napsané ještě před vydáním Jako zabít ptáčka. Pro mě se jedná o jednu z nejlepších knih, které jsem za minulý rok přečetl (spolu s Jako zabít ptáčka  ).

Změna, které si všimnete hned v první větě, je ta, že kniha Postav hlídku není psána v první osobě ale ve třetí. Už tudíž nenahlížíme tak hluboko do Čipeřiny mysli. Ze začátku to pro mě ztratilo na dřívější malebnosti; přece jen nahlížet do hlavy osmileté holky, která má navíc krásné přímočaré myšlení, bylo zábavné a poetické. Nicméně ona poetika se za okamžik vrátila. Z osmileté Čipery je šestadvacetiletá Čipera, ale je to pořád Čipera. Už jako osmiletá dávala tušit, že až vyroste, bude z ní femme fatale . To je nakonec i motiv této knihy, přičemž mnoho recenzentů si myslí, že téma je úplně jiné . Čipera je opravdu dospělejší, ovšem měl jsem pocit, že i kdybych nevěděl, že je to ona, že bych ji poznal. Autorce se zkrátka podařilo vystihnout její základní konturu natolik dobře, že ji máte pořád před očima.

Čipera přijíždí z New Yorku do Maycombu, kde stále žije její otec, který teď spolupracuje s Henrym, se kterým Čipera tak nějak odtažitě chodí. Sama prožívá proces odtržení se od myšlení svého otce a nalézání vlastní cesty a jde jí to trochu ztuha.

Po návratu má možnost začít srovnávat Maycomb, kde byl pro ni bezmeznou morální autoritou její otec, a zbytek světa, kde měla pocit, že rozhoduje sama za sebe. Myslí si, že se už ze závislosti na otci zbavila a má vlastní názory a opravdu to tak vypadá, ovšem jen do chvíle, než jí události v Maycombu dokážou, že tou nejhorší noční můrou, kterou doteď neuměla pojmenovat, je zklamat se ve vlastním otci. Ten zčistajasna začíná vyznávat rasistické postoje, proti kterým byla přesvědčena, že vždycky bojoval. Když to zjistí, je jí po všech stránkách špatně. Dokonce zvrací.

Čipera tak prožívá první skutečnou katarzi svých životních zkušeností a doopravdy se osamostatňuje. Zjišťuje, že svět je složitější a že ideály mládí často naráží na realitu, která není tak uhlazená a nelze ji řešit v bílých rukavičkách z filozofických křesel, že každá doba má své studně, kterým je třeba se vyhýbat, i když by bylo nejlepší je zasypat. To ale vždycky nejde.

Ten vztah mezi dojmem, že už je sama sebou, a realitou, která se jí nemilosrdně zjevuje, je momentem, kdy se z Čipery stává dospělá bytost, která je schopna se rozhodnout sama za sebe a konečně přestává přesouvat všechnu zodpovědnost za svá morální rozhodnutí na svého otce.

Barometrem této změny je její vztah s Henrym, který poté přestává být vlažný a stává se plnohodnotným.

Harper Leeová představuje tu oblast v člověku, kde se schovávají věci, které bez vnějších spouštěčů nemůžeme objevit. Čipera žije spokojeně a nezávisle, dokud bolestně nepřichází na to, že potřebuje udělat ještě poslední krok k tomu, aby se stala doopravdy dospělou.

Podle mě není tato kniha o Attikovi a jeho rasistických postojích, ale o Čipeře a nezdravé fixaci na morálku někoho jiného, než jsem já sám.

Výpověď knihy dokáže být natolik kompaktní, aby obstála vedle Jako zabít ptáčka, který se na podkladu stejných postav, míst a paradoxně i problémů, zabývá úplně něčím jiným.