Žítkovské bohyně jsou rozhodně kniha, co stojí za pozornost. Mám z ní nicméně trochu rozporuplné pocity, ačkoliv nakonec asi převažují ty pozitivní. V průběhu čtení jsem si ale udělal spoustu poznámek, které před vynikajícím koncem napovídaly spíš opak.

Text ze začátku působí jako sebrané fragmentované spisy o fenoménu Žítkovských bohyní, které hlavní postava Dora v archivech pročítá ve snaze zjistit více o svojí rodině. Dora je pravděpodobně alter egem autorky, přinejmenším co se týče sbírání informací o bohyních.

Vyprávění se odvíjí od konce války, přes celý komunismus až do současnosti a je plné úředních statí, spisů, dopisů atd., které mě osobně trochu nudily.

Díky těmto spisům působí sice příběh velmi realisticky, ale čtenář se může přistihnout při pocitu, že na příběh neustále čeká; že má sice k dispozici velmi dobrý základ, ale že se příběh ne a ne dostavit.

O to větší je to zklamání, protože Tučková píše opravdu dobře. Téma je dostatečně zajímavé a hluboké a autorka se v něm umí široce rozmáchnout, že atmosféru můžete téměř nahmatat. To mě na české autorce opravdu mile překvapilo, protože podle mě vzniklo dílo, které svým tématem i metodou zpracování přes všechna úskalí snese srovnání i s literaturami, které jsou v lepším stavu než ta česká.

Příběh nicméně tak nějak podivně maskuje všechny zvraty. Celou dobu šla hlavní zápletka trochu mimo mě. Tučková narazila na fascinující téma a protože nějaká vědecká studie je málo a dostane se k mnohem méně lidem, tak zvolila jako formu beletrii. Fakta a události ale hrají pořád prim, což by podle mého názoru nemělo být v beletrii rozpoznatelné.

Kromě absence dramatičnosti se pak lze spolehnout pouze na podivně plytké poselství, že komunisté zničily v lidech veškerou individualitu, že lidskou různorodost uzavřely do betonových desek svých panelákových sídlišť a že vědecký materialismus je k smíchu (nebo spíš k pláči).

To ale přece všichni víme.

Na román je to prostě trochu málo. Popisné pasáže, realisticky vypadající dokumenty atd. by bývaly byly skvělým mazivem pro příběh, ale zde jde bohužel jen o ně. Text je popisný až hrůza a nikam dál se nedostane. Zůstává jako Julie před polibkem, zatímco Romeo padá z balkonu do růžového houští .

Celou dobu jsem měl pocit, že románu něco chybí. Román se vlastně pohybuje na hranici jakéhosi dokumentaristického nebo populárně naučného textu.

Nicméně pasáže s Dorou, minipříběhy Žítkovských bohyní a jejich vzájemné peripetie mě bavily. Musím říct, že se autorce výborně povedlo vykreslit atmosféru Žítkové a kopanic a vůbec prostředí, kde se zastavil čas. Všechna čest, tohle bylo parádní .

Vyústění této knihy je nicméně přes všechny problémy impozantní a i když je často konec zodpovědný za to, že knihu zatratíte, tak zde ji povyšuje. Autorce nejde upřít velkou řemeslnou zručnost, jen mám pocit, že ji po faktické stránce téma příliš zaujalo a že text ztratil hodně ze své potenciální „beletrističnosti“. Myslím, že se autorka mohla dostat mnohem hlouběji, kdyby se tolik nezabývala fakty.