Zlodějka knih — Markus Zusak
Tato recenze bude hodně poznamenaná tím, jak moc jsem alergický na téma Druhé světové války (srovnatelně jsem alergický už jen na témata související s komunismem). Česká literatura (a vůbec umění) je příznačné tím, že do dnešního dne nedokázala najít jiné téma než nacismus nebo komunismus. Buď se zmítáme v kolotoči banalit a spisovatelském nepochopení základních kamenů a problémů dnešního světa, což předpokládám souvisí s jejich neodolatelnou touhou bavit spíš než něco vytvořit, nebo se ocitáme zase v každodennosti komunismu nebo nacismu.
A evidentně v tom nejsme sami – i ve světě může někdo vydat knihu o skrývání žida s banální zápletkou (pokud to vůbec zápletka je, epika ve Zlodějce knih je upozaděná jako vermut v dokonale suchém martini) a sklidit bouřlivé ovace, jaké ZJEVENÍ – považte – zase spatřilo světlo světa.
Nemůžu být sám, kdo si myslí, že potřebujeme v dnešní době mnohem víc, než neustálou dokola omílanou reflexi věcí, na kterou si pamatuje už jen část společnosti a spoustu věcí už z dnešní populace nezažil nikdo.
Neříkám, že to není téma legitimní, nebo zajímavé, nebo umělecky vděčné, ale už prostě dost. Pokud byste skládali hudbu v duchu klasicismu dvě stě let, odvezli by vás do blázince. Druhá světová válka už prostě ne.
Tato kniha má neuvěřitelné množství problémů, téma je jen první z nich a všimnete si ho nejdřív. Příběh je to o malé holce (představte si o něco starší Čiperu z Jako zabít ptáčka), která nemá rodiče a jako sirotek se dostane do Německé rodiny dost svérázných lidí. A jednoho dne dostane příležitost „ukrást“ knihu. Čtení ji hodně baví, asi jako člověka, který knihu nikdy neviděl, je to pro ni vzácnost, se svým náhradním tátou se učí číst atd.
Kamarádí se s Rudim, spolu podnikají různé akce, kradou knihy atd.
A jednoho dne u nich zaklepe žid, syn jejich známého, kterého se rozhodnou schovat u nich ve sklepě.
Kdo jste viděli český film Musíme si pomáhat, tak ten je daleko lepší a sofistikovanější než tohle.
Zvláštnost (a pro některé zajímavost) knihy spočívá v tom, že je vyprávěna z pozice smrti. Je to naoko homodiegetický vypravěč (ve skutečnosti je heterodiegetický), který má poznámky typu „dnes bombardovali Dráždany, to jsem zase měla práce“. To se v příběhu reálně samozřejmě nijak neodráží. Smrt v roli vypravěče je tu těžce nevytěžená. Kdyby vám neřekli, že je to smrt, tak byste to nepoznali. Někomu zkrátka přišlo zábavné a neuvěřitelně objevné spojit WW2 a personifikovanou smrt.
Občas se autor rozhodne podat informace místo klasického popisu pomocí jakéhosi výčtu či telegramu s informacemi bez sloves a v heslech. To mě neuvěřitelným způsobem iritovalo. Nemělo to žádný smysl, bylo to skutečně hloupé a působilo to dětinsky. Absenci nápadu zastřela forma. Bohužel příliš očividně.
S trochou nadsázky lze říct, že je to příběh dost nudný skládající se z nesouvisejících obrazů, které navíc dohromady žádnou hloubku nedávají. Celé to má atmosféru urputného snažení autora něco říct se zašitou pusou. Moc nechápu, k čemu to všechno mělo směřovat. Myslím, že přesně takhle se píše, když autorovi není jasné, o čem má psát, příběh není zrovna epický, nebo mi už tématika WWII opravdu leze krkem.
Mimochodem doporučuji tuto glosu na Goodreads, která výmluvně dokládá, jak banální fabuli autor vytvořil a že v knize absentuje jakákoliv hlubší myšlenka.
https://www.goodreads.com/…ow/387598058
V rovině young adult by se asi kniha dala považovat za celkem ucházející, ale to bych musel být přesvědčen, že si děti a mladí zaslouží jen to nejblbější.
Našli jste překlep?
Mým cílem je, aby články na toto blogu pokud možno obsahovaly co nejméně chyb, proto budu vděčný, když mi trochu pomůžete.
Komentář k textu
Na mém blogu můžete komentovat jakoukoli část textu, která se vám zachce. Jen ji označte myší a přidejte komentář.